Tento archetyp neodmyslitelně patří k duchovnímu vývoji každého člověka. Pro objevení archetypu v mysli je důležité zvnitřněním zklidnit své prožívání a teprve z tohoto klidu a míru lze zahlédnout obzory archetypu, které viděli proroci a vizionáři. V archetypu je nejdříve pomocí vizí minulosti (a méně budoucnosti) řešena osobní otázka, aby posléze děj archetypu přešel ve vize vyššího, nadosobního charakteru. Ovšem i zde existují výjimky potvrzující pravidlo. Považuji za nezbytné zmínit nebezpečí tohoto archetypu, neboť mnoho duchovně probouzejících se lidí upadne do apoteózy – do role zachránců lidstva a stanou se snaživými, leč falešnými proroky, kteří strhávají lidstvo do ještě většího bludu velikášství. Jakmile člověk začne přikládat svým vizím větší důležitost, než jakou ve skutečnosti mají – totiž pouze osobní, pak se vystavuje značnému nebezpečí v překročení prahu mezi skutečností a fantazií. Největší problém vizí budoucnosti není, jak a co se stane, nýbrž kdy se to stane. Časové určení je nejsložitějším aspektem fenoménu budoucnosti ve snech a vizích.

    Obrazy vizí budoucnosti a minulosti se stejně dobře dají objevit v meditačních cvičeních. Snová cesta má však výhodu v tom, že propadnutí touze poznávat minulé životy a budoucí události nebývá tak bezprostřední, a proto nehrozí uvíznutí objevitele duchovních obzorů v zajímavých, leč pro duchovní postup téměř bezcenných vizí. Snažím se nastínit ideální přístup – registrovat, pozorovat a nezkoumat. Pro přehlednost je archetyp rozdělen na dvě části (minulost a budoucnost), aby bylo patrné postupné odhalování bytostných témat, vyvěrajících z hlubin nitra.

    Velice zajímavě se jeví vize budoucnosti a minulosti z mýtického pohledu. Možná se zdá mnohým nepatřičné zatahovat mytologii i do tohoto archetypu, ale vězte, že jsem nalezl hluboké opodstatnění tohoto kroku. Řecký nejvyšší bůh Zeus ve svém novorozeneckém věku obdržel na hoře Lykaion lidské nemluvně jako první lidskou oběť božskému nemluvněti (Diovi). Kdokoli pak vstoupil na půdu první Diovy lidské oběti, do místa, kde přízraky nevrhají stín, musel do roka zemřít. Také zajímavý pohled podává jiný mýtus o ostrovech Blažených, kde v Diově krétské jeskyni nemohl nikdo zemřít. Proto i zloději, kteří se do jeskyně vloupali, nezemřeli, ale proměnili se v ptáky. Na obou místech setkání s božstvím nejvyššího Dia nacházíme zvláštní život, v němž buď přecházíme do nové nepochopitelné existence, nebo jsme věční mimo čas a prostor. Podíváte-li se na tento mýtus z pohledu duchovního postupu, říká zcela jasnou řečí, že vzdáte-li se hmotného světa (lidská oběť Bohu) pro božský svět, který ještě nejste schopni plně chápat, pak opustíte nevinný pohled lidského nemluvněte, abyste objevili stejně nevinný pohled z Boží bezčasé perspektivy, kde minulost, přítomnost i budoucnost jedno jsou. Pokud se skutečně zamyslíme nad mýty a jejich významem pro člověka a jeho duchovní růst, musíme si otevřeně přiznat, že se nejedná o minulost, nýbrž o mýtickou přítomnost! Stejným způsobem objevuje člověk za významné pomoci nevědomí i ostatní archetypy a čerpá zkušenosti pro duchovní růst z jakékoli vlastní existence, z jakékoliv doby.

    Několikrát jsem vyzkoušel cvičení „sanjama“ z radžajógy, v němž se cvičící po dechovém pročištění všech čaker s pokorou a odevzdaností soustředí a koncentruje na co možná nejmenší časový úsek – na prakticky teď. Nejprve jsem si představil teď jako vteřinu, pak polovinu vteřiny, pak polovinu poloviny, až jsem došel v představě k tak malému časovému úseku teď, že čas „zemřel“, najednou nebyla minulost, nebyla budoucnost a snad nebyla ani přítomnost. Stal jsem se sám sebou – psychologickým bytím bez hranic, neboť s časem zmizel i prostor. Poznal jsem buddhistické absolutno – beztvarou prázdnotu a bezčasovost. Pro člověka, který takový stav nezažil, je představa prázdnoty značně deprimující, ale mohu každého ubezpečit o jedinečnosti prožitku. Stav buddhistického absolutna by se také dal nazvat existence – vědomí – blaho (sat – čit – ánanda). Právě tento nadsmyslový stav blaženosti naplní člověka klidem a mírem, vytýčí člověku cestu z pout hmotné existence. Stejného výsledku lze dosáhnout, jakmile se budete snažit zmenšovat prostor v představě do velikosti pouhého bodu. Pod tlakem soustředění a koncentrace se představa nekonečně malého bodu „zhroutí“ a s prostorem zmizí i čas.

    Podmínkou registrace toků informací minulých i budoucích událostí z hlubin nevědomí je umění naslouchat. Naslouchání je podobno vstupu do Božího chrámu, kdy člověk v úžasu zapomene sám sebe a oproštěn od bláznivého ega ženoucího jej od obrazu k obrazu, od pocitu k pocitu, od chtění ke chtění, znovuobjeví tajemství vlastní a potažmo i celé hmotné existence. Jestliže člověk na sebe nedokáže zapomenout, nemůže slyšet a v pýše ega naslouchání pouze předstírá. V naslouchání zmírá aktivita, která člověka vede životem omezovaným připoutaností, a přichází pasivita, kdy člověk v klidu a míru, v blaženosti, prost emocí „naladí“ vlastní přijímač vědomí na dokonalou harmonii universa ukrytou za závislostmi ega. Pak tváří v tvář harmonii povstanou obrazy minulých životů i budoucích událostí, abychom se mohli rozpomínat na závislosti a připoutanost, které nás udržují v nekonečném koloběhu zrozování. Je třeba si uvědomit, že mysl nemá žádné hranice, proto ani okamžik smrti či zrození nemůže zastavit mysl zvídavého člověka a znemožnit mu poznávání. Jakmile se člověk povznese nad prožitky minulosti i nad vize budoucnosti, vzlétne vysoko nad zem a rozpozná možnosti obsažené v krajině pod ním. Nepídí se po malichernostech některého z minulých životů, nebaží po prorocké mysli, jen klidně letí vysoko nad divukrásnou krajinou a povznesen nad prožívání světa si užívá letu a poznání. Když se však člověk zahledí do některého „krajinného“ bodu představovaného například vizemi budoucnosti a minulosti, opustí pozici svědka v monumentálním rozměru přítomnosti a upadne do „krajinného“ lpění. Nebezpečí lpění je velké, neboť poklady našich minulých existencí či schopnosti vidění budoucích událostí jsou neskutečně vábivé. Nabízí se mi paralela s archetypem Poklad, s nímž je ve své vrcholné fázi spojen soucit. Možná vám to připadá odtažité od vizí budoucnosti a minulosti, ale právě rozpoznání karmických důsledků našich minulých činů a rozpoznání karmických dopadů našich nynějších skutků rozžehnou v srdci jiskru poznání, z níž vzplane oheň soucitu. Takový oheň nepálí, ale spaluje chtivost a lpění, aby se později ve formě soucitu rozzářil do celého světa. Pochopení podstaty a zároveň nebezpečnosti tohoto archetypu lze přirovnat k úderu blesku, který obrátí v trosky zažité představy ega. Nečekaný úder lze vysledovat ve dvou fázích: za prvé, když si člověk uvědomí vlastní vize minulosti a budoucnosti a za druhé při překonávání vábivých cest minulostí či budoucností, když se pochopením naplní srdce soucitem nejen s vlastní existencí, ale zároveň i se vším stvořením nekonečných vesmírných dálav.

Rozšířenou verzi archetypů naleznete na stránce: https://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html Plnou verzi archetypů získáte v knize Tajemství řádu nevědomí na stránce https://www.medo.cz/jaromir/obchod , podobně si můžete zakoupit i další dvě knihy zabývající se výklady snů a zkušenostmi duchovní cesty.