Když se v dávných časech duch vědy zvané alchymie vydal na dobrodružnou cestu po Středomoří a Arábii, nalezlo mnoho učenců moudrost svých předchůdců a snažili se dojít na konec své lidské cesty. Mnoho z nich na nelehké cestě za metami nejvyššími padlo, neboť si neuvědomovalo nebezpečí alchymie pro člověka chtivého a pudového. Jakmile touha po hmotném zisku převážila touhu po duchovním probuzení, přišel sice chvilkový materiální prospěch, ale po něm následoval nezadržitelný duchovní pád, v němž všechny zisky se obrací v prach. Chemický test se tak stával testem lidského charakteru. Tím naznačuji i podstatu alchymie, která je duchovní! Materiální zisky ležící podél cesty alchymisty mají ochránit čistotu duchovních výšin na konci cesty, čistotu božské realizace. Když alchymista neodolá touze po zisku, sejde ze správné cesty a již nedokáže dojít k cíli alchymistického snažení. Nic mu nejsou platné intelektuální znalosti, neboť závislosti zabrání světskému člověku uzřít božské, poznat božské a používat božské. Současný svět plný těžko pochopitelného šílenství, podněcovaný lidskou hrabivostí či touhou po mamonu pohlíží na alchymii pohrdavým způsobem a duchovní podstatu absolutně nevnímá. V dobových dokumentech byla alchymie nazývána vědou a uměním a toto ohodnocení vzalo za své v 17. století, kdy z alchymie definitivně povstala nová věda zabývající se čistě přírodními technologickými postupy – chemie. V novém věku již nebyl vesmír chápán jako živoucí bytost, ale jsou mu stále více přisuzovány vlastnosti mechanického stroje. Odklon lidstva od duchovního přístupu k životu byl definitivně završen. Jen málo lidí v této době rozpoznalo duchovní rozměr alchymie a různými formami své práce se lidé snažili zachránit odkaz moudrých předků pro budoucí generace.
Alchymie byla vždy vědou svědomí, neboť v práci alchymisty se slučovaly výrobní postupy se zájmy mravními a náboženskými. Proto alchymie nikdy nevyrobila něco, co by za několik let či staletí ohrožovalo samotnou existenci lidstva. Jaký rozdíl oproti současné vědě bez svědomí, která sice přináší mnoho prospěšných věcí, ale v zájmu boha jménem „Peníze“ přináší lidstvu i nebezpečí, smrt a zkázu. Věda bez morálního korektivu zákonitě nehledí na důsledky svých vynálezů, čímž neustále zhoršuje stav životního prostředí.
Pohlédneme-li na alchymii jako na umění, které může osvobodit člověka z jařma hmotného světa a které mu dá neskonalou moc nad sebou samým i nad přírodou, pak pochopíme nenávist církevních kruhů. Papežské buly a výnosy mnišských řádů pod tvrdými tresty zakazovaly alchymii, přestože se v předchozím období právě v mnišských řádech alchymie šířila. Co asi způsobilo zásadní obrat Vatikánu v náhledu na alchymii? Vždyť ti praví alchymisté byli plní zbožnosti a mohli být vzorem kdekterému církevnímu hodnostáři.
Pokud jsme zvnitřněním podnítili potenciál archetypu Alchymista ve svém nitru k probuzení a pokud se k tomuto přidá bytostná připravenost adepta k poznávání právě pomocí tohoto archetypu, pak se zákonitě objeví bohatá symbolika archetypu:
Na cestě archetypem Alchymista hledající poznává příčiny hmotné přírody a postupně při zdokonalování Díla včetně sebe samého dostává moc nad mnohými jevy a příčinami těchto jevů. Moc je opojná a bez zbožnosti a oddanosti vyšším zřetelům člověka stáhne k využívání získaných vědomostí ve svůj vlastní prospěch a pak konce cesty v realizaci božské přirozenosti již nedohlédne a co víc, zatarasí si cestu k vykoupení po mnoho dalších vtělení. Teprve ztráta ega na konci cesty je zárukou, že myšlenky Díla nebudou zneužity k marnivým egoistickým cílům jedince či skupiny. Z toho je také jasné, proč mnozí alchymisté nazývali svou vědu jedinou vědou a uměním se svědomím. Na konci cesty neočekává alchymistu sláva, ale skutečná moc podložená ovládnutím nižší přirozenosti, moc, kterou bude využívat vždy ku prospěchu ostatních bytostí. Takže marnivci snící o slávě, penězích, krásných ženách, o vysokých postaveních, o opojení z moci, nechť se rychle otočí k alchymistické cestě zády, neboť tato cesta je pouze pro silné. Slaboši, neschopni vzdát se sami sebe uvíznou již v prvních metrech nesnadné cesty.
Český mystik Květoslav Minařík, který poznal mystické pochody v člověku, později potvrdil, že alchymie je aplikací mystických pochodů. Výsledek alchymistického snažení pak podle něj závisí na stupni mystického sebezdokonalování a na umění aplikovat mysticko-psychologické postupy na alchymistické Dílo.
Rozšířenou verzi archetypů naleznete na stránce: https://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html Plnou verzi archetypů získáte v knize Tajemství řádu nevědomí na stránce https://www.medo.cz/jaromir/obchod , podobně si můžete zakoupit i další dvě knihy zabývající se výklady snů a zkušenostmi duchovní cesty.
