Archetyp Coniunctio přímo navazuje na archetyp Anima – Animus a oba archetypy se místy časově i významově prolínají. Tato souvztažnost je způsobena tím, že archetyp Anima – Animus rozkládá jednolitý charakter protikladů ženského a mužského na několik stupňů, aby pak na jednotlivých úrovních (pudová, citová a duchovní) docházelo k postupné transformaci a k postupnému sjednocování. Nelze sjednotit nerozdělené protiklady, neboť pudy budou vždy na jiné úrovni než city a obojí bude níže než duchovní složka. Pudy se sjednocují na úrovni těla v pohlavním styku obou jedinců opačného pohlaví. Pudy musí být uvědoměním přetransformovány v city, kde pak dojde ke zrození citových protikladů anima – animus. Teprve tato transformace vytvoří prostor pro duchovní aspekt anima – animus, jehož sjednocení je cílem archetypu Coniunctio. Z výše uvedeného se dá vytušit, že spouštěcím impulsem archetypu Coniunctio je transformace anima – animus z pudové na citovou úroveň.
Archetyp Coniunctio je archetypem duchovní transformace podmíněné sjednocením protikladů na citové úrovni. Jedním z vrcholných zážitků je symbol incestu, který má v naší společnosti nálepku jednoho z nejhorších zločinů proti lidskosti, zločinu proti samotné podstatě vlastního genetického materiálu v následném potomstvu. Myslím, že právě proto je nutné tuto problematiku řádně vysvětlit, aby nedošlo ke zkreslení archetypu Coniunctio, a tím i ke zkreslení psychologického popisu duchovní cesty.
Každé dítě je poznamenáno sexualitou již svým zplozením a pak následným porodem (viz archetyp Bazální perinatální matrice). V prvních fázích svého vývoje dítě zaměřuje svoji zvědavost a sexuální touhu na osoby, které jsou mu nejbližší a zároveň nejmilejší – na rodiče, sourozence či pečovatele. Vznikající přání po sexuálním zážitku a vyvrcholení je již v útlém věku náležitě zpacifikováno výchovou a morálkou společnosti jako základní tabu. Přání po sexuálním zážitku vznikají již od samotného počátku života dítěte. Domorodé kmeny uvolňují incestní vazbu rituálem. Přestože je tento rituál v technicky vyspělých společnostech podceňován, je částečně nahrazen jinými formami skrytého rituálu jako například maturita, předání osobních dokladů v době dospělosti či způsobilosti, odchod na vojenskou základní službu a podobně. Tímto způsobem se objekt sexuálního zájmu stává pro společnost přijatelným a touha po incestním spojení je jako nesplněné přání zatlačeno do hlubin nevědomí u každého člověka bez výjimky! S touto výbavou proplouváme fyzickým životem bez větších obtíží, neboť v hmotném světě aspekt anima – animus projevuje pouze pudovou závislost a nevědomí nemá důvod v bezkonfliktním životě vyjevovat skryté obsahy nevědomí a potlačená přání minulosti, mezi nimiž je zákonitě i kdysi vytěsněná touha po incestu.
„Idylická“ cesta pudovým a citovým životem však končí při prvních konfliktech s nevědomím. Na jedné straně stojí scestný vědomý postoj a na druhé straně moudré nevědomí. Rozdílným a scestným zaměřením vědomí se pod sílícím tlakem z nevědomí vydá „armáda“ pomocníků ve formě vizí a obrazů, aby „narovnaly“ závadné vědomé činy, city a myšlenky. Konfliktem nemyslím pouze neurotické a schizofrenní jevy, ale i duchovní cestu, která je vědomým odvrácením od vnějšího světa. U duchovní cesty však je podstatná výhoda, že je chtěnou cestou, a tudíž jsou konflikty s nevědomím řešeny bez emočních závislostí patřících vždy k neovládaným neurotickým a schizofrenním stavům. Bylo již mnoho napsáno o léčivých aspektech neurotických a schizofrenních stavů v duši člověka a jen mohu potvrdit, že mnohé obrazy jsou skutečně stejné. Největší a nejpodstatnější rozdíl, totiž v míře schopnosti ovládnout proces navazování kontaktu s nevědomím při plném vědomí chtěné duchovní cesty jednoznačně hovoří ve prospěch cílené a řízené duchovní cesty. Soudný člověk pozná, že jiné cesty není, a je jen otázkou času (třeba i dalších vtělení), kdy bude každá bytost dotlačena neurózami, schizofrenií či dobrovolností k opuštění pudové a posléze citové úrovně.
Na duchovní cestě člověk postupně opouští úrovně pudového vnímání a začne ve vlastním nitru hledat obrazy, které odpovídají chtěným stavům bez nečekaných pudových a emočních tlaků. Jak už jsem uvedl v archetypu Anima – Animus, dochází k rozdělení obou protikladných principů (u mne animy a pak anima) na pudový a citový. Teprve toto rozdělení změní způsob vnímání protikladů a nastane prudká inflace pudových složek. Tato potřebná inflace způsobí, že vynořivší se komplex incestu, kdysi zatlačen do hlubin nevědomí morálkou společnosti a výchovou, bude asimilován pouze na citové úrovni a nebude moci u duchovní cesty nikdy přejít na fyzickou úroveň.
Jako u všech obsahů nevědomí je třeba i u tématu incestu vzít do úvahy mytologii lidstva jako základ, na němž naše kolektivní nevědomí stojí. Incest je u bohů a polobohů bez rozpaků připouštěn a dokonce brán jako obyčej. Proč tomu tak je, se dá přesně formulovat. Bozi a polobozi žijí nad pudovou úrovní, a tím nám vlastně v mytologii téměř všech národů ukazují, že incest na vyšší úrovni než pudové je běžným jevem, obyčejem a dokonce i chtěným cílem. Na pozemské úrovni tomu tak bylo u egyptských faraónů a u vládců peruánských Inků. Ovšem i zde byl sňatek bratrského či rodinného páru soužitím bez sexuálního spojení, a tudíž na tělesné úrovni k incestu nedocházelo. Takový královský pár byl opět svému lidu příkladem jednoty osobností nejen na fyzické, ale i na citové a duchovní úrovni jako ztělesněné božstvo. Tehdejší lid to znal a ctil. Pouze současné lidstvo hluboko vtažené do pudového života násobeného mocí sdělovacích prostředků pokládá pudové za jediné, citové za možné a duchovní za neexistující. Tito lidé pak budou promítat své vlastnosti do vnějšího světa (psychologická projekce) a v každém incestním spojení budou hledat pouze pudovou sexualitu a nikoliv vyšší aspekt lidské přirozenosti, která je v jejich podvědomí zašlapána pod těžkým nánosem nižší pudové přirozenosti.
Ještě bych rád zdůraznil, že teprve citové a duchovní prožívání odhaluje tajný smysl incestu. Zvláštní důraz kladu na subjektivitu zážitku. Bylo by neskutečnou hloupostí předpokládat, že hlavní roli hraje vnější vztah s partnerkou či partnerem. Hlavní a ústřední roli hraje vnitřní střetnutí, boj, soužití a nakonec sjednocení muže s animou a ženy s animem. Incest symbolizuje sjednocení (coniunctio) s vlastní citovou podstatou bez osobního partnera, a jedině proto nám později dává nahlédnout do skvostně zářícího transpersonálního já.
Celé téma archetypu se pohybuje mimo tělesnou a pudovou sféru výhradně na citové a posléze na duchovní úrovni. Jen výjimečně se člověk neuhlídá na úrovni těla a upadá do chtěných tělesných spojení. Spojení protikladů existuje již na úrovni citů, o čemž svědčí hloubka citového prožitku u běžného tělesného styku prakticky nemožná. Citové ovládá i tělesné, jen proto jsou tato spojení vnímaná i na tělesné úrovni.
Zatímco spojení citových protikladů se ve vědomí člověka děje spojením bratra a sestry, spojení duchovních protikladů se děje spojením matky se synem nebo otce s dcerou (případně krále s královnou či prince s princeznou). Tyto obrazy samozřejmě nemají nic společného s ději na hmotné plání světa.
Rozšířenou verzi archetypů naleznete na stránce: https://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html Plnou verzi archetypů získáte v knize Tajemství řádu nevědomí na stránce https://www.medo.cz/jaromir/obchod , podobně si můžete zakoupit i další dvě knihy zabývající se výklady snů a zkušenostmi duchovní cesty.
