Individualita je ta kritická část lidského já, která je mnohým lidem tak nepříjemná, že potlačují sny a denní prožívání do takové míry, až vymizí pod samotný práh uvědomování. Odhalení masky osobnosti vyvolává v těchto lidech panickou hrůzu, proto se křečovitě drží iluze a nechávají se obluzovat falešnou tváří osobnosti. Jakmile člověk zapomene na svou prapodstatu, je individualita dočasně odštěpena od vědomí a egoistické smýšlení nasazuje takovému jedinci nepravdivou a neskutečnou masku osobnosti. Tak stává se pouhým nástrojem ega. Ovšem i v takovém případě svítá člověku naděje. Z hlubin nitra každého jedince povstává neopominutelné nutkání, které bych charakterizoval jako nutkání po realizaci, po uskutečnění. Leč takové nutkání bývá v běžném životě značně zkresleno náplní vědomí každého lidského jedince. Proto se lidé snaží dosahovat určitých cílů v hmotné rovině, cílů, v nichž stále nenacházejí šťastnou realizaci. Jedno chtění po splnění nahrazuje další, a tak v nekonečném řetězci chtění člověk nevidí své utrpení ve vzorci: to chci a to nechci. Proto lidstvo nikdy nedobude štěstí v sebelépe technicky vybaveném světě, ač bude naplněn těmi nejúžasnějšími vynálezy.

    Proces hledání individuality člověka by se dal také nazvat vzpomínáním na minulý, dávno zapomenutý stav božské podstaty. Minulost je spojená s kořeny, z nichž jsme vyrostli my samotní a z nichž vyrostla i mytologie všech národů. Pak není těžké prohlásit, že s individualitou rezonuje uzdravující pramen mytologie. V dávných dobách nebyla mytologie pouhým pohádkovým příběhem, ale žitou citovou a duchovní realitou. Teprve s upřednostňováním osobnosti (persony či masky) se mytologický prožitek duchovní přítomnosti zatlačil pod hranici denního vědomí a stále rostoucí ego osobnosti zašlapávalo jedinou pravdivou individualitu do koutku ztrápené duše. Mytologie, jak bude patrné i z dalších kapitol této knihy, je mocným fenoménem, jenž je svou netušenou hloubkou, trvalostí a univerzalitou srovnatelný jen s nekonečným vesmírem. 

    Je-li člověk přemožen svou představou – personou, připomíná člověka zamrzlého v ledu, člověka, jenž je chladným ledem oddělen od vší pozemské krásy a radosti. Návrat k individualitě je bolestivý, mnoho upřímných slz skane, než sůl života a teplo lásky rozpustí studené sevření ledu. Rozpoznání, že osobnost není lidskou duší, není paradoxně dosahováno, ale po odložení všech lží se zjeví v celé své přirozené kráse, neboť pravda byla stále uvnitř a jen spousta hloupých lží ji zakrývala. Pak člověk konečně chápe, jak jej panovačné ego honilo z boje do boje, nutilo jej zdolávat stále vyšší hory a překonávat stále širší hranice. Tak nepřetržitě bez odpočinutí od kolébky do hrobu ego zaměstnávalo mysl v dosahování zbytečných cílů a znemožňovalo rozeznávat pravdu, jež byla překrývána novými nánosy splněných a nesplněných přání. Objevovat svou skutečnou tvář, svou individualitu je nesnadnou úlohou a k bolestným objevům poskvrněné individuality je zapotřebí mnoho odvahy a statečnosti. Předpokladem je odmítnutí všech očekávání, kterými člověka zahrnuje široké okolí a s kterými se téměř ztotožnil.

    Co člověka vede k odmítnutí ega osobnosti a touhy po nalezení pravé skutečnosti prosté bolesti lidského světa? Je zákonité, že jedině bolest, smutek a utrpení dokáží rozbít pečlivě nasazovanou masku osobnosti. Když se šíp „krutého“ osudu zaryje hluboko do lidského srdce, nastává jedinečná situace pochopit bolest, která nepřišla ve jménu zoufalství a beznaděje, ale ve jménu bdělosti. Právě bdělost se stává klíčem k odemknutí okovů, jimiž člověk nevědomky spoutával svou individualitu. Německý filozof Friedrich Nietzsche popsal vývoj lidského vědomí ve třech stupních. V prvním stupni je člověk podoben tupému, ospalému velbloudu, jenž je spokojen sám se sebou. Velbloud, stejně jako člověk v zajetí osobnosti, žije v neustálém sebeklamu, že právě on je vrcholkem hory. Ve druhém stupni, když si člověk uvědomí omezenost svého dosavadního života, se z něj stává lev. Řvoucí a vzpurný lev se začne bránit omezujícím požadavkům druhých a jako král vystupuje z davu, aby hrdě bránil svou právě poznanou pravdu. Leč pravdu vnucuje jako špatný král i druhým, a tudíž musí přijít třetí stupeň, jenž moudrý filozof připodobnil k nevinnému dítěti. V neposkvrněném dětském vědomí se rozplyne vzdor lva a jiným vnucovaná pravda, dítěti patří atributy čistoty, nevinnosti, lásky a svobody bez známky strachu, s plným odevzdáním se samotnému bytí. Stupeň dítěte obdařuje vědomí novým rozměrem, za nímž už není co nalézat. S očištěnou myslí vidí krásu světa, nekonečnost noční oblohy, blaženost a posvátnost existence, nic nevlastní a je vším.

    Asi bych se měl vyjádřit k místu archetypu Individualita ve snech. Archetyp by měl být stejně jako Božské dítě, Matka a Otec vzorem. Pak by individualita nabyla numinózního charakteru a vzor by člověka vedl neochvějně k vytoužené realizaci božských stavů. Leč božský vzor, jenž člověk nese ukryt hluboko ve svém srdci, je pod mocí ega znečištěn vlastnostmi vyčleňujícími člověka z království Božího. Proto nemohu hovořit o vzoru, ale o podstatě. Archetyp Individualita je podstatou, kterou ego skrývá právě pro záporné vlastnosti. Ego staví osobnost za každou cenu do zářivějších světel a žel jednou bude muset každý člověk cenu zářivých přívlastků zaplatit. Individualita je tedy současný stav duše skrývaný za maskou osobnosti.

Rozšířenou verzi archetypů naleznete na stránce: https://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html Plnou verzi archetypů získáte v knize Tajemství řádu nevědomí na stránce https://www.medo.cz/jaromir/obchod , podobně si můžete zakoupit i další dvě knihy zabývající se výklady snů a zkušenostmi duchovní cesty.