„Puer aeternus“ (zkráceně puer) znamená v latině Božské dítě a používá se v hlubinné psychologii jako jeden ze základních archetypů. Za objevení tohoto archetypu vděčíme C. G. Jungovi, který mu jako první dal obsah. Na druhou stranu slovo „kora“ (koré) pochází z řečtiny a znamená dívka nebo dcera, v řecké mytologii byla takto obecně jmenována bohyně Persefona. Vzájemné přátelství puer – kora, tolikrát popisované v pohádkách a mýtech, je sjednocujícím faktorem, ke kterému se lidé marnou touhou po mládí snaží přiblížit. Dětské přátelství je čisté, neboť do něj nevstoupily protiklady anima – animus (ženský – mužský). Role Božského dítěte není vyhrazena ani mužskému, ani ženskému principu! Vstup pohlavních protikladů do vědomí dítěte promění jednotu v rozpor a touhu po jednotě dospívající člověk hledá v pohlavním spojení s opačným pohlavím. Vzor Božského dítěte, který si nese každý lidský jedinec ve svém srdci, se stává cestou k rodičovství. Ovšem mytologie nám odhaluje jinou – a správnou cestu k nalezení jednoty v bytosti hermafrodita, jako jednoty dvou protikladných aspektů téže bytosti, což by se lépe dalo popsat sjednocením ženského a mužského principu jin-jang ve vědomí podle staročínské taoistické filozofie. Proto je zákonité, že většina kosmogonických bohů má bisexuální povahu, čímž ve své bytosti sjednocují nejsilnější a nejpříkřejší protiklady. Takové sjednocení se vrací k původnímu božskému stavu mysli. Božské dítě je synonymem bytí neodděleného od nebytí, je synonymem vstupu do sféry, kde protiklady světa jsou sjednoceny v jediný celek a je nepodstatné, říkáme-li mu vesmír, prázdnota, nirvána, láska, království Boží, Bůh. Psychologie právě v raném dětství popisuje tak zvaný před-vědomý stav, z něhož vyplývají pozoruhodné archetypické obsahy. Jóga nazývá před-vědomý stav jako „postavení za myšlením“ a pro jeho dosažení radí „zrušit“ myšlenky, čímž se vědomí člověka oprostí od hmotných objektů a vpluje za myšlení, do království blaženosti.
Začít se zabývat archetypem Božské dítě, znamená ponořit se do mytologie, neboť v ní je zobrazen prvotní obraz Božského dítěte, obraz rezonující s lidským nitrem. Jen okrajově se dotknu řecké mytologie, abych vysvětlil klasický obraz božského dětství. Pokud je Bůh zobrazen jako dítě, v žádném případě to neznamená, že by byl slabý jako lidský jedinec dětského věku. Dětský Bůh má stejnou moc a význam jako dospělý Bůh. Dospívání Boha pak symbolizuje kosmický růst. Nejznámějšími řeckými bohy, jejichž bohatýrské dětství uchvacovalo lidskou touhu po dokonalosti, jsou Hermes, Zeus, Apollón, Dionýsos, Eros nebo jejich protějšky – Afrodita (jako prvotní panna), Artemis, Athéna, Persefona. Z jiných mytologií bych vzpomenul známé dětské bohy Kršnu a Balarámu z indických mýtů.
Motiv Božského dítěte nepředstavuje vzdálenou mytologickou minulost, nýbrž to, co existuje stále a nepřetržitě v přítomnosti a co je ukryto v lidském nitru za smyslovými dotyky světa.
Božští puer i kora se stávají zasvěcenci a mají možnost dosáhnout nesmrtelnosti. Božské dítě je symbolem duše existující před vědomím. Puer i kora se objevují či zázračně zrozují a pak se náhle mění v dospělého jedince, což značí, že psychologický podklad mýtů neroste jako lidské dítě, ale existuje dospělé v latentní formě pod hranicí běžného denního vědomí. Pak pouze střípky podstaty Božského dítěte vplouvají do lidského vědomí a neosvětlují podstatný význam archetypu Puer – Kora pro vývoj lidského jedince. Božský vzor, ležící pod hranicí denního vědomí, má úzký vztah k individualitě, která se dá považovat za podstatu člověka zbavenou příkras osobnosti, a naopak personu (masku osobnosti) povětšinou formují rodinné vztahy. Jak už jsem jednou zmínil, na počátku Božského dítěte je zázračné početí, zázračné stvoření či zrození z panny, aby se poté zázrak proměnil v bezvýznamnost existence, bezmoc v bytostném ohrožení, v opuštění. Opuštěnost je nutná podmínka, která odděluje dítě od svého původu a směřuje jej k nezávislosti. Paradoxně se k bezradnému a bezmocnému stavu Božského dítěte přidávají zázračné skutky, s nimiž zvládá ta největší nebezpečí. Úkolem Božského dítěte je vyrůst v hrdinu, přemoci nižší pudovou přirozenost, ukazovanou v alegoriích jako obludy či temné síly, a dosáhnout triumfálního vítězství nad nevědomostí. Tak se stává nositelem světla a dosahuje vyššího vědomí jako znalosti toho, co překračuje naše denní vědomí. Obrátíme-li postup, jímž svůj život naplňuje Božské dítě, pak dostaneme stručnou cestu k duchovnímu uskutečnění: Nejprve opustíme nevědomost představovanou lákadly hmotného světa, abychom poznali vlastní nitro, procesy, které rozdírají naši duši. Zde v rozervaném nitru objevíme hrozného netvora, ďábla či jinou personifikaci temnoty a zla. Po titánském boji, jenž podrobně popisuji v archetypu Stín, se musí hrdina změnit v Božské dítě, musí zemřít, aby se zbavil tížícího ega. Tehdy dosahuje zázračných vlastností, které popisuji v archetypu Řízená imaginace, a přidá-li k zázračným schopnostem moudrost vzdání se vyšším principům, v mytologii představovaném zázračným stvořením či zrozením z panny, pak se dostane na hranici, které mystikové říkají „Realizace“, „Uskutečnění“ nebo „Druhý břeh“, buddhisté „Nirvána“ a křesťané „království Boží“.
Trochu jinak je tomu v případě koré, neboť ona je v mytologii považována za nedotčenou pannu, za orosené poupě, přestože se rozvíjí a zároveň v sobě obsahuje celý svět. Řečtí a později římští básníci ztotožňovali koré s nejkrásnější květinou. Další zajímavou charakteristikou koré je násilná ztráta panenství, za což je vydána smrti. Proč tak krutý trest za nevinnost, kterou urval někdo jiný? Proč k pocitu znásilnění přibývá i odsouzení nevinného božského stvoření ke smrti? Nedá mnoho přemýšlení správně odpovědět na tyto otázky. Samozřejmě opět nemá mýtus mnoho společného s hmotnými jevy, které nás obklopují, nemá nic společného s těly, na kterých člověk tak tragicky lpí. Mýtus koré (například Persefona a její znásilnění Pánem Smrti) ukazuje na duchovní stav a následky jeho ztráty. Podobně vyznívá i japonský mýtus o božské panně Hainuwele. Přebývá-li bytost v duchovním světě, je jeho duše panenská, proto se zabývá věcmi božského a duchovního charakteru. Z božského světa jej nikdo nemůže vyhnat a neexistuje žádná vnější síla, která by dokázala panenského jedince vytrhnout z jeho božského prostředí. Jediná síla, která dokáže změnit panenský stav duše, je vnitřní chtění a následné zapletení se do sítí hmotného smyslového světa, jež je v řeckém mýtu o Persefoně představováno Pánem Smrti. Tak panenská duše ztrácí své panenství a světskými vztahy poskvrněná musí navíc opustit božský svět, což se z hlediska Bohů dá vyložit jedině jako smrt. Neřeší se zde otázka viny a neviny, ale pouze otázka vnitřních dispozic. Obrátíme-li postup, jímž svůj život ztratila nešťastná koré – Persefona, můžeme po stejných schodech opět vystoupat vzhůru do duchovních výšin božského prožívání. Ještě bych se rád zastavil u podivné spojitosti svatby a smrti u postav koré v mnohých mytologiích světa. Svatební komora rovná se hrobu, to je pro běžného člověka nepřípustné spojení. Ovšem z mytologického hlediska ekvivalence svatby a smrti je zákonitá a dokonce i vítaná, neboť potvrzuje duchovní vývoj jednotlivce. Svatba symbolizuje zrození pro nový rozměr chápání světa duchovního a současně musí nastat smrt, jež ukončuje kdysi vřelé vztahy k hmotnému světu jako jediné skutečnosti.
Rozšířenou verzi archetypů naleznete na stránce: https://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html Plnou verzi archetypů získáte v knize Tajemství řádu nevědomí na stránce https://www.medo.cz/jaromir/obchod , podobně si můžete zakoupit i další dvě knihy zabývající se výklady snů a zkušenostmi duchovní cesty.
