Výrazy anima, animus jsem převzal z již známého označení C. G. Junga. Anima představuje ženskou část duše. V klasické čínské filozofii (taoismus) je anima vyjádřena jako jin k mužskému protějšku jang, který představuje mužskou část duše – animus. Protiklady jin a jang jsou základními organizujícími principy celé čínské kultury.
Záměrně oba archetypy spojuji, neboť oba svrchované protiklady v podobě mužského a ženského principu jeden bez druhého nemohou existovat a splývají v jednotu, která již neobsahuje protiklady. Archetyp Anima – Animus vychází z osobnosti a z myšlenky, že jsme tělem. Tato myšlenka, ačkoliv je na duchovní cestě překonávána filozofickými rozvahami, poznáváním zázračných stavů bezpohlavnosti (stavy jednoty), je tak hluboce zažita a vsugerovaná do současného bytí, že se promítá jako neměnná povaha bytostného protikladu do všeho stvoření vnějšího jevového světa. Samice – samec, žena – muž, bohyně – bůh, to jsou zaklínadla, která nám brání opustit vězení pohlavnosti. Je to jedna z prvních závislostí uchopená tělem, city a myšlenkami. Procházíme-li dějinami lidstva či jednotlivých národů, nalézáme vždy pohlavnost, tedy dělení samec – samice, muž – žena, bůh – bohyně. Jedině v mytologii nalézáme oboupohlavního božského tvora. Jedním z nich je v řecké mytologii božský potomek se známým jménem Hermafroditos. Byl potomkem boha Herma a bohyně Afrodité. Hermes dokázal překračovat hranice světa živých a mrtvých. Afrodité jako bohyně lásky, krásy a plodnosti není pouze bohyní tělesné lásky, ale také citu. Mytologie má základy v nevědomí, proto lze z těchto základů čerpat vše, včetně pohlavnosti a oboupohlavnosti. Také Platón se zmiňuje o oboupohlavní bytosti zvané Androgynos, jež existovala na počátku lidského rodu. Androgyni se vzbouřili proti bohům a jejich vzdor potrestal bůh Zeus tím, že je rozťal na dvě poloviny různého pohlaví. Obě části původních androgynů od té doby neustále hledají chybějící polovinu, aby se s ní spojily. Tímto mýtem je jednoduše a prostě vysvětlena lidská sexualita jako motiv puzení po původní jednotě.
Lidé se ve spojení protikladů anima – animus (muže a ženy) snaží nalézt jednotu, kterou podvědomě hledají jako trvalý zdroj štěstí a lásky. Jednota se jim po jediném kratičkém zlomku času sexuálního vyvrcholení rychle vzdaluje a vyprchává v opětovné moci protikladů. V této fázi chápání protikladů anima – animus je vrcholem vztahu spojení a dítě, které se stává pouze chvilkovým symbolem celosti. I tato celost a jednota je však rozbita, neboť je zase postavena na pohlavnosti a opětovném hledání spojení s vlastním protikladem. To je nepřetržitý princip života a současně princip utrpení. Teprve vnitřním pochopením principu anima – animus se lze přiblížit k možnosti existovat jako bájný syn Herma a Afrodité - Hermafroditos v oboupohlavnosti, a navíc lze poznat tento princip z několika stran a z několika úhlů různých prožitků. Anima – animus jako protiklady v jednotě neexistují a chce-li člověk jednoty dosáhnout, musí se vydat na náročnou cestu sjednocování protikladů.
Je dobré si ještě jednou připomenout nekončící koloběh spojování protikladných aspektů. Na počátku je spojení muže a ženy. Z tohoto spojení vychází symbol celosti – dítě, které ale z celosti vypadává, neboť vidí ve vlastních rodičích pohlavní rozdílnost a hledá v sobě stejný model naplnění vzoru, který má od narození před očima. Dítě ve svých hrách hledá svůj protějšek, aby dosáhlo dokonalosti, kterou projektuje do postav vlastních rodičů. Když z nevinného hledání vypučí sémě pohlavnosti, změní se dítě v dospělého jedince, který podle viděných a vnitřních mytologických principů chce nalézt jednotu, a tak hledá protějšek, s nímž by se pokoušel v pohlavním spojení nalézt celistvost a v dítěti vlastní uskutečnění. To je nekončící koloběh znovuzrozování v protikladech a závislostech. Nalezení celosti lze uskutečnit přetnutím tohoto koloběhu a vybřednutím z tělesného chápání skutečnosti. Radikální řez se musí týkat nitra, neboť psychické je podstatou. Sjednocením ženské a mužské části duše (anima – animus) dosáhneme přerušení koloběhu znovuzrozování v konečném nalezení jednoty a celistvosti. Sjednocení těchto principů nelze dosáhnout odmítáním či potlačováním. Tím bychom jen zvýraznili vlastní závislost na jednom z těchto principů. Sjednocení lze vnitřně pochopit na setkání se symbolem hermafrodita.
Lidé žijí ve světě protikladů, kde právě tyto protiklady dávají možnost poznávat jednotlivosti různých procesů. Ovšem poznat celek, nebo si na něj spíše vzpomenout, je podmíněno pochopením pomíjivosti protikladů. Jakmile začneme chápat podstatu protikladů, začneme také cestu sjednocování těchto aspektů, abychom se dostali zpět do našeho prapůvodního stavu s jediným rozdílem – s poznáním cesty zpět. V archetypu Anima – Animus nám nevědomí pomáhá spojit mužské a ženské prvky, abychom poznali dokonalost ve sjednocení.
Schéma archetypu Anima – Animus:
U žen se pořadí bodů 8 a 11 prohazuje, neboť v naprosté většině se jim jako první objevuje zrození druhého Měsíce a jako druhé zrození druhého Slunce. Důležitým faktorem pro pochopení archetypu Anima – Animus a vzápětí i následného archetypu Coniunctio je rozdělení principů ženské (anima) a mužské (animus) složky duše:
Nejprve člověk sjednocuje ženský a mužský princip na pudové rovině, poté na citové rovině a nakonec na duchovní rovině. K vstupu do archetypu a k jeho pochopení je nutné akceptovat všechny tváře sexuality v určité indiferentnosti (bez nenávisti a chtění), což je spouštěcím impulsem celého archetypu. Člověk se nesmí nechat vtáhnout do sexuálního děje, ale zároveň se jím nesmí nechat znechutit. Tím se překoná pudová rovina archetypu a anima (resp. animus u žen) citové úrovně probuzena k životu, neboť protiklad pohlaví není pouze chtěním či odmítáním, ale stává se vyšším na úrovni prožitku. Citová anima poté může z nevědomí ovlivňovat naše snahy o nalezení rovnováhy. Překročit tento bod zlomu (a vlastně i začátek archetypu) je složité právě díky tzv. lidské morálce, která nám je od malička vštěpována do vědomí. Dostane-li se člověk až k duchovní úrovni svého protikladu, dá se předpokládat připravenost pro sjednocení protikladů v dalším přímo navazujícím archetypu Coniunctio.
Největším paradoxem procesu sjednocování protikladů anima – animus je, že sjednocení dosahuje osamocený jedinec, který nalezne svůj protějšek ve vlastním nevědomí. Jakmile se této cesty chopí pár fyzických milenců, skončí v pocitech příchylnosti, které pramení ze lpění a žádostivosti mít u sebe svůj protiklad. Jedině odosobnění lásky je cestou, kde se ztrácí identita pohlaví osobnosti a srdce bije v nerozlučném rytmu se samotným dechem vesmíru.
Rozšířenou verzi archetypů naleznete na stránce: https://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html Plnou verzi archetypů získáte v knize Tajemství řádu nevědomí na stránce https://www.medo.cz/jaromir/obchod , podobně si můžete zakoupit i další dvě knihy zabývající se výklady snů a zkušenostmi duchovní cesty.
